
Když mi volali, že bych mohla jít do živého vysílání pořadu Sama doma v České televizi, moje první reakce nebyla klidná profesionalita. Byly to přesně ty myšlenky, které zná mnoho lidí ve chvíli, kdy jde o výkon, hodnocení a veřejný obraz.
Co když řeknu nějakou blbost. Kdo jsem já, abych tam něco radila. Jak dokážu odpovídat dost rychle a přitom kvalitně. Právě takhle se nervozita často rozjíždí ještě dřív, než člověk vůbec vstoupí do místnosti.
Tahle zkušenost je osobní, ale mechanismus pod ní je přenositelný. Pod tlakem často nerozhoduje jen příprava. Rozhoduje i to, jestli včas rozpoznáte FOPO, vrátíte se do zóny kontroly a opřete výkon o hodnotu silnější než potřeba působit bezchybně.
Nervozita často nezačíná před kamerou. Začíná v hlavě.
Tohle je důležité pojmenovat přesně. Nervozitu v takové chvíli často nevytváří samotná situace. Vytváří ji způsob, jak ji začne vyhodnocovat hlava. Jakmile se mysl přesune do budoucnosti a začne řešit věci, které nemáte plně pod kontrolou, rychle si začne sama vyrábět napětí. Pokud v podobných situacích poznáváte i svůj vlastní vzorec, dává smysl podívat se hlouběji třeba i přes individuální spolupráci, protože právě tady se často nerozhoduje jen o výkonu, ale o tom, co pod tlakem skutečně unesete.
FOPO: fear of people's opinionsTermín, který používá Michael Gervais pro situace, kdy se pozornost přesune z toho, co je pro vás důležité, na to, jak budete působit v očích druhých.
Brené Brown k tomu přidává užitečné rozlišení: fitting in znamená upravovat se tak, abyste prošli, kdežto belonging unese, že zůstanete věrní tomu, kým jste. Právě proto je FOPO pod tlakem tak zrádné. Netlačí vás jen k nervozitě. Tlačí vás k tomu, abyste raději dobře působili, než byli přesní a autentičtí.
Ve sportovní psychologii i v leadership praxi se opakovaně ukazuje jeden důležitý princip. Hlava nemá ráda nejistotu. Když cítí, že přichází situace s vysokou sázkou, začne vás chránit tím, že předkládá možné hrozby. V historii to dávalo smysl. Když nás hlava varovala před možným šavlozubým tygrem zpoza křoví, a řekla “tam radši nechoď”, zachránila nám život. Dnes ale ten samý mechanismus často spouští scénáře, které nejsou ani jisté, ani užitečné.
Právě proto bývá nervozita tak zrádná. Člověk má pocit, že řeší realitu. Ve skutečnosti často reaguje na příběh, který mu hlava teprve promítá dopředu. A když se do toho příběhu zamotáte, tělo na něj odpoví. Přijde napětí, sevření, zrychlený dech, pocit, jakobyste nebyli ve svém těle, a tlak na výkon. Nervozita pak nepůsobí jako důsledek myšlenek, ale jako důkaz, že samotná situace je pro vás skutečně nebezpečná a vy na ni nemáte.
Problém není v tom, že jste nervózní. Problém je, když se necháte tou nervozitou vést.
Mnoho lidí se snaží nervozitu rychle potlačit. To ale často vede k dalšímu napětí a hlavně pocitu, že na danou situaci nejsme ready. Nervozita sama o sobě není slabost, nebo selhání. Je to signál, že se ve vás něco aktivovalo pro lepší výkon. Rychlejší myšlenkové procesy, rychlejší reakce, vyšší bdělost. Důležitější otázka proto není, jak ji vypnout, ale jak se nenechat stáhnout procesem, který ji vytváří.
Ve chvíli, kdy jsem tohle rozpoznala, se pro mě něco změnilo. Přestala jsem bojovat s tím na první pohled nepříjemným fyzickým pocitem a začala jsem si víc všímat myšlenkového procesu pod ním. Toto je klíčový krok. Uvědomit si, že ne každá myšlenka, která se pod tlakem objeví, je praktická. Ne každá je pravdivá. A už vůbec ne každá si zaslouží, abyste ji slepě následovali.
Co mi v té chvíli opravdu pomohlo
První věc byla rozpoznat tento vzorec. Všimnout si, že moje hlava začala automaticky vyrábět scénáře kolem hodnocení, selhání a trapnosti. Vedoucí k pocitu vlastní nedostatečnosti. Ne proto, že by ty scénáře musely nastat, ale proto, že nejistota sama o sobě spustila obranný režim. Pamatujte, vaše hlava se doslova štítí neznáma a nejistoty a hledá všechny možné způsoby nás varovat.
Druhá věc byla vrátit se k tomu, co mám ve své zóně kontroly. Neměla jsem pod kontrolou, jak přesně bude rozhovor plynout. Neměla jsem pod kontrolou, co si každý divák odnese. Měla jsem ale pod kontrolou to, jestli přijdu připravená, jestli budu mluvit poctivě, jestli se budu plně soustředit na význam otázek, jestli se budu snažit předat něco užitečného.
Třetí věc byla osobní hodnota, o kterou se to celé mohlo opřít. Tam jsem si uvědomila, že to pro mě nebylo o tom podat perfektní výkon. Bylo to o tom zkusit lidem otevřít dveře k tématu mentální stránky výkonu. Zasít semínko, které jim může pomoci být lepšími lídry, partnery nebo rodiči. Takovou nějakou hodnotu máte v sobě všichni. A má vždy větší sílu než názor druhých. Takže jakmile si uvědomíte, že je pro vás daná hodnota silnější než potřeba působit dokonale, kompetentně, silně nebo bezchybně, nervozita se vám bude zvládat mnohem lépe. Nezmizí, ale přestane mít nad vámi takovou moc.
Proč samotné dýchání často nestačí
Dýchání může pomoct tělu. Ale pokud to člověk nemá srovnané v hlavě, bývá to málo. Když si dál věříte všem katastrofickým scénářům, tělo se po chvíli znovu chytí toho samého procesu. Proto mě nikdy nebavily rady typu „nadechněte se do břicha a ono to přejde“. Nepřejde, pokud nepoznáte, co přesně se ve vás děje a čemu v tu chvíli dáváte větší váhu než vlastnímu směru.
Právě intenzivní situace bývají ty nejcennější i nejnáročnější zároveň. Prověří vás nejvíc, protože jste v nich zranitelnější, chyba je pravděpodobnější a cena za ni bývá vyšší. A právě proto v nich nestačí povrchová technika. Ta má své místo, ale v prvé řadě potřebujete mít natrénované, jak číst vlastní myšlenkový proces, jak se vracet do zóny kontroly a o jakou osobní hodnotu se opřít ve chvíli, kdy tlak začne stoupat.
Co si z toho můžete vzít vy
Pokud vás před důležitou prezentací, poradou, jednáním nebo vystoupením přemůže nervozita, zkuste si nepoložit jen otázku, jak ji rychle vypnout. Zeptejte se raději:
- Jaký scénář mi teď moje hlava předkládá?
- Co z toho je skutečně pod mojí kontrolou?
- Jaká hodnota je pro mě v té situaci důležitější než to, jak dokonale budu působit?
Takto vypadá praktická práce na mentální stránce pro lepší výkon pod tlakem.
Závěr: nervozita se nedá odmávat. Dá se natrénovat.
Se nervozitou se dá pracovat. Ale člověk musí vědět jak. Nestačí jen uklidnit tělo. Potřebujete rozumět procesu, který vás pod tlakem stahuje, a mít natrénované, jak se z něj vracet zpátky k sobě, ke kontrole a k hodnotám.
Přesně tohle řešíme v individuální spolupráci i v programu 360° LeaderStrong, kde klienty učím principy zvládání stresu a nervozity postavené na systému, který jsem předávala zásahovým jednotkám první linie v USA. V náročné chvíli nerozhodují jen vaše dovednosti. Rozhoduje i to, jak máte pod kontrolou sami sebe. Protože při ztrátě mentální kapacity ve vypjaté situaci to schytají i dovednosti. A v konverzaci o oblasti, o které byste dokázali říct spoustu, začnete koktat a nevyždímáte ze sebe vůbec nic.
Další krok
Jestli svůj vzorec začínáte poznávat, nenechávejte ho řídit další náročnou situaci.
Začněte u mentální kapacity, která rozhoduje o tom, co pod tlakem unesete a jak rychle se vrátíte k přesnosti. Individuální spolupráce je pro lídry, kteří nechtějí svůj vzorec jen pochopit, ale změnit ho v reálných situacích.

